O podzimních prázdninách jsme se sešli v omezeném počtu se suplovaným vedením uprostřed pražského sídliště, abychom aspoň trochu zachovali tradici a nevypadli úplně z rytmu pravidelného cvičení na hudební nástroje. Od počátku to bylo takové všelijaké, nebylo jisté kdo se nás ujme, jestli vůbec má smysl se scházet a jak si celkově bez pana Poláčka poradíme. Nakonec jsme se ale všichni loučili s úsměvem na tváři v dobré náladě a pocitem dobře odvedené práce.

Velkou zásluhu na tom měl samozřejmě Kryštof Hlavnička, náš suplující dirigent, se kterým jsme každý den 3 hodiny věnovali pečlivé práci na několika skladbách. Kromě Bachova chorálu a zpívané antifony jsme zkoušeli rychlou Scaramelu a na La Folii jsme se učili přidávat francouzské zdobení. Kryštof ocenil naší spolupráci, my zase ocenili především jeho trpělivost. Ani on, vlastně ani my, jsme nevěděli předem co od toho druhého čekat a ukázalo se, že si dobře rozumíme.

Často jsme poslouchali věty jako např.:

  • “Super, to bylo dobré, ale ……”
  • “Začali jste jinou rychlostí, než jsem zadal. Takže znova, protože já se nedám a začněte opravdu podle mě.”
  • “To bylo dobré, ale jsou tu před námi ještě určité výzvy. Měli bychom to trochu odlehčit, udělat z toho hudbu. Pak je tu samozřejmě výzva rytmická. Ale největší práce v našem případě, je výzva intonační”
  • “Mám pocit, že jsem tady zaslechl nějaké lokální nejasnosti, je to tak? “
  • “Výborně, tamburína tu zůstala.”
  • “Takže začneme znova a tentokrát už to vyjde.”
v kostele sv. Salvátora u Karlova mostu

Počasí nám velmi přálo a tak jsme mohli každý den vyrazit někam na procházku. Prošli jsme si Vyšehrad a na Slavíně jsme se zastavili u hrobu Antonína Dvořáka. V pátek večer jsme vyrazili do víru velkoměsta a v Klementinu navštívili kostel sv. Salvátora, kde náš suplující dirigent působí jako kostelník a měli jsme díky němu možnost projít si kostel doslova od sklepa až na půdu. I na zvon jsme si zazvonili. Sobotní venčení nás zavedlo do blízkého okolí školy, kde jsme si v Milíčovském háji uvědomili, že Praha umí být i příjemně klidná.

Poslední večer převzala do svých něžných otěží Terka Jílková a u varhan jsme si dali chvilku improvizačních pokusů. Protože přiznejme si to, pan Poláček nám chyběl a tak jsme pokračovali v jeho šlépějích, protože on by jistě takový večer do programu zařadil. I přes den jsme na něj často myslívali, obzvlášť ve chvílích, kdy nám něco nešlo a nebyli jsme si jistí. V pátek ráno jsme se téměř 20 minut dohadovali nad změnou rytmu ve fantazii sestě, až jsme nakonec museli nechat náš spor na rozsouzení Kryštofovi.

každý den se sešla trochu jiná parta, což krapet ztěžovalo kontinuitu práce, ale pevné jádro zůstalo

S milovaným panem Poláčkem jsme byli aspoň v telefonickém kontaktu, padl návrh závěrečnou přehrávku živě streamovat, aby mohl být při tom. Nakonec nás technické vybavení (ale především strach z toho, že si neodpustí komentář:-) přimělo opustit myšlenku živého přenosu a pořídili jsme pouze záznam.

Nejbližší příští možnost hudebního setkání, tentokrát již s panem Poláčkem, bude ve Slušticích na konci ledna.